Jsem sice obyčejný kluk z vesnice, škol nemám,
ale zase mi přijde, že dovedu sečíst dva a dva a to dokonce pod sebou. Ale abych něco takového mohl napsat, potřebuju ten nástroj. Propisku. Tužku. Versatilku, nebo i ohořelý klacík.
*** Taky to máte tak, že doma nebo i v práci máte hrnek plný propisek, ale když si potřebujete rychle něco poznačit, vsadím se, že stejně jako u mě, bude fungovat až ta šestá. Vždycky chytnu nerva, začnu je házet po stole, a když už si teda něco poznačím, dávám jim pak poslední sbohem před jejich konečnou cestou na skládku. Ale copak? Každá, jedna po druhé v ten okamžik zažije malé zmrtvýchvstání a začnou psát. Úhledně, bez tlaku, rozpití nebo podobných radovánek. Na malíkové hraně ruky nenechávají modrou stopu, a světe div se, ani nemají ulámané ty držátka do kapsy. Paráda, co teda s vámi? Šup s nimi do hrníčku a máte poslední šanci. Jasně že se předchozí poslední šance nepočítají.
Stejná šaškárna se odehrává i v práci. Máme svoje vybaveníčko, které si poctivě pěstujeme a staráme se o něj, abychom měli správnou psací potřebu vždycky po ruce. Půjčování je zakázáno, protože půjčení=už ji nikdy neuvidím, jelikož okamžikem zrukydání, mizí v nekonečném vesmíru, kde je ocumlávání povoleno. Fuj! A to i přesto, že nafasuješ a svým podpisem stvrdíš jejich převzetí!
Takže mi v práci někdo volá, diktuje mi číslo a: GOTO ***
#sratnatocz