Aneb jak se nechat vytočit
Protože mi nedoručuje Jarda Jágr, ani Pamela Anderson, tohle mě triggruje jako máloco.
Objednávka na internetu, doručení poštou, nebo nějakou jinou přepravní službou. Klasika. Z pohodlí domova si objednám věci do lednice, dílny, nebo klidně i samotnou lednici. Přijde usměvavý jinoch, co vůbec nesmrdí, ani není nervní z dopravní špičky nebo množství balíků. Pozdraví, zeptá se, jestli si pro balík přijdu dolů, nebo on má jít nahoru, balíček je v bezvadném stavu, zaplatím jej kartou, digitálně podepíšu, loučíme se, sweet kisses, good bye.
Pak si sundám brýle, co nemusí být nutně růžové a temná strana síly je tu. V tom okamžiku se úroveň midichlorianů smrskne na kritickou úroveň a přemýšlíš co s tím. Outrage!
Ráno přijde smska o času doručení a s číslem na řidiče. Během dne nosíš telefon u sebe, protože nechceš propásnut tu jedinou možnost, kdy ti zavolají, že budou doručovat. Ale jak už to tak bývá, zrovna když máš v ruce něco neodkladného, telefon zvoní. Nestihls ho vzít? Přeslechls? Tvůj problém, zásilka mizí.
Řidiči se zpátky nedovoláš, balík jde rovnou na parcelshop, přece se s tím nebudou tahat. V lepším případě si ji tam vyzvedneš po cestě z práce, ale ouha! Co dělat, když zavírají dřív, než se z práce můžeš dostat? Vzít si volno? Jako vážně? Ještě lepší je pak situace, kdy sice sedíš s telefonem v ruce, pomalu nejdeš ani na záchod a pan řidič se neozve vůbec. Na webu si kontroluješ, kde teda zásilka je a zjistíš, že se frajeři v uniformách ani neobtěžovali ti dát vědět, že je v parcelshopu a že to podepsali za tebe, jakože doručeno klientovi. Týpek v parcelshopu ti žoviálně poví, že jo, vyzvedni si to, ale když mu odpovím, že tam teda bude muset počkat, protože to prostě jinak nestihnu, je po žoviálnosti.
No, každá voda jednou steče dolů a Stázina se dostane Kubovi za ženu, nebojte. Jenom je jasné, že hlavně teď, před Vánocemi, to bude teprve boj.
#sratnatocz