Promiňte, ale já už to prostě nevydržím. Opravdu jsem se snažil dostat moji frustraci z této úchylárny později, ale neovládnu to.
Před nějakou dobou jsem byl donucen, založit si profil na LinkedInu, že prej sociální síť pro profesionály, prac. nabídky hezky pohromadě, uděláš si kámoše z agentur a všechno bude supr.
Přesně tak to je. Je to síť, jenomže ne sociální, ale pro sociály, resp pro jejich asociální alter ega. Selfíčka, hovadiny, brunche sales office assistant consultantů, hastagy Senior Permanent Placement Consultantů a podobných existencí, jejichž náplní práce je přeposílání CVček, čest výjimkám.
Onehdá jsem se teda spojil s jednou takovou z job agency, velmi sociálně aktivní (rozumněj lajkovala každou trotlovinu), jestli by se teda neuvolila a ve svém nabitém diáři, mezi focením kočky v kanclu a roztomiloučkým kukučem u kávičky, neukrojila pár minut pro mě. Ona teda že jako ráda a co by pro mě mohla udělat. Požádal jsem ji, jestli by nemohla na svoji zeď vyvěsit pár řádků o mně, že jako ví o volném člověku, který umí tohle a tamto, naučil se toto a nebojí se tamtoho a že by jako nastoupil hned. Milá paní z agentůůry se na pár dnů odmlčela, což v digitálním věku znamená několik světelných let*, aby mi napsala, že takto nad tím nepřemýšlela a takovýto, docela rozumný nápad, jak oslovit klienta, nikdy nepoužila. Super, máš přes 5 tisíc obdivovatelů, pardon, followerů, to bude pecka. Tak jsem jí sepsal elaborát o mně a prosím pěkně, dejte to na tu vaši zeď.
Posledně byl můj blogísek edukativní, teď si to dáme hravou formou. Vraťte se zpátky v textu k větě „Milá paní z agentůůry“. Máte? Bezva, teď si ji přečtěte pomalu znovu a soustřeďte se na poslední dvě slova. Hotovo? Gratuluji, vyřešili jste hádanku, jak to celé dopadlo.
Ale zase. Žijeme ve společnosti, která nás zatím nechává si alespoň myslet co chceme. Takže pro mě za mě si o LI dělejte názor jak libo. Můj blogísek tomu dává jednoduchý #sratnatocz
*Světelný rok je jednotkou vzdálenosti, nikoli času.