Fujky fujky
Přijde unavený a hrozně hladový trampík do turistické chaty, cestou úplně zničený a potřebuje najíst. Nikde nikdo, z posledních sil volá na majitele, ale bez odpovědi. Na stole leží talíř s gulášovou polévkou a okousaným chlebem. Záchrana! Pustí se do toho, síla mu proudí do žil a s každým soustem se cítí líp. Hází to do sebe, ale na dně talíře najde hřeben plný černých, mastných vlasů. Okamžitě se mu udělá zle, žaludek se převrátí a milý trampík se vyzvrací do talíře. Omdlí, spadne pod stůl. Po chvíli se probouzí a vidí vedle sebe druhého trampa, který se ho celý bledý ptá: taky jsi na dně našel ten hřeben?
Zas takový extrém nežiju.
Dělal jsem si na večeři vajíčka. Zase Lidl, jednička ve všem, vajíčka z podestýlky, slepičky žily v blahobytu s výhledem na západ slunce, nekonečný bazén, masáže, kaviár, golfové hole, Tommy Hilfiger, no prostě standardní sada. Otevřu krabičku, vajíčka sázím do kastrůlku, ale co to? Na vajíčkách jsou slepičí hovínka a peří. Ono o prd jde, žejo. Uvařím je, skořápku stejně oťukám a vyhodím, tak co. Jenomže představa, že se mi jídlo vaří v exkrementech kdoví kolika slepičích přátel, mi nezní úplně lákavě. Že jsme občas našli v rohlíku zapečenou myš nebo když mi v závodce dají smažený hermelín i s kusem alobalu, jsme si zvykli. To se prostě stane. Holt úspora času a nákladů. Ale u jídla, který si chystám sám, mám jakési vyšší nároky.
Pak jsou tu salámy s namletými kousky kdoví čeho, což mě ale neba vzhledem k ceně, kterou za kvázi prémiové šunky platím.
I ty vlasy v jídle, co se stane. Skoro určitě to nebudou moje, navíc když je to v rodině a není toho plný hřeben, tak to zmáknu.
Ne, nejsem spoko, jak říkají dnešní mladí. Ale taky se z toho nehroutím.
Prostě #sratnatocz