Voláme, ale hlavně oslovujeme
Čeština, ten krásný jazyk, nám na rozdíl od jiných světových frajeřin nabízí unikát. 5. pád. Když tedy někomu voláme, můžeme mu říct: „Dobrý den pane Jakube, pane Prachaři, paní Nováková“. Nebo třeba i pane Vařečko, Frajere, nebo Kuchaři. Namísto pane Jakub, pane Prachař, pane Kuchař.
V mluveném slovu to trhá uši a mně, jako adresátovi, to dává jakýsi signál, že osoba na druhé straně je, co se mluvnice týká, natvrdlá. Stejně pak i v psané formě, a to prosím pěkně i přes výmluvy, že jde o překlep. Nejde. Při psaní se může stát, že uděláš chybu, překlep, zapomeneš čárku, v rychlosti se poplete shoda podmětu s přísudkem a y/i se promíchá, ale tohle nejsou chyby, ale naučený zlozvyk, který přetrvává z čisté lenosti to změnit.
Další věc je oslovování křestním jménem, což podle mě přišlo ze západních korporátů, kdy si v anglickém esperantu, vytvořeném bílými límečky, všichni tykají, jakože kámoši, co spolu dělají bussiness. Že jde ve skutečnosti sice jenom o přepisování virtuálních čísel, zasílání reportů, na papíře to vypadá dobře a akcionáři na to slyší, je věc druhá.
Takže to je samé John, půjdeš dneska se mnou na golf, nebo pane Kuchař, stihneme to?
Milí zlatí, není to tak těžké. Naučte se to. Nebo ještě líp. Dejte si to jako novoroční předsevzetí. Nebudu mluvit jako blbec.
#sratnatocz