seriály
Občas člověka přepadne taková malá, ale o to nutkavější potřeba si trochu popelešit. Trochu se poválet, nic nedělat a ideálně moc nepřemýšlet. Prostě vypnout.
Překvapivě i já mívám několikrát do roka takové okamžiky, takže se mi nevyhne syndrom sakratohlejsemvidělpročtomusíopakovatzrovnadneska, publikovaný v měsíčníku Syndromy moderní doby universitou Massachusetts, doktory Jean Haters a Barbary Wannabe Smart. Ten mluví o tom, že člověk, který podlehne potřebě odpočinku u blikající bedýnky, je lapen do uzoufání nehezké pasti tzv. prvního dílu.
Syndrom spočívá v tom, že v bedýnce dávají seriál, který mě nikdy velice nelákal, ale jsou na něj skvělé reference. Kolegové o něm mluví jako o naprostém kultu, který, pokud jsi jej neviděl, tě deklasuje na odpadlíka a člověka, který ztratil důvěru společnosti. Vlastně takového malého Hamáčka.
Takže tu máme kompletní aranžmá. Obývák, deku, pitíčko a bedýnku a v ní zrovna dávají ten suprseroš, nad kterým celé ČSFD padá do kolen a ty si nechávají vrtat, aby viděli další díl dřív než ostatní. Oukej, dám tomu teda další šanci a mrknu na to.
A z těch 218 dílů, které ten seriál má, dávají právě přesně ten jeden, který jsi viděl a který ti přišel tak debilní, že ses na to dál koukat nechtěl. Karma dosáhla svého a vesmír ti právě odpověděl. Na toto se prostě dívat nemáš.
#sratnatocz